Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Konec taliánských jazz-grindových extremistů PSYCHOFAGIST na sklonku minulého roku byl stejně náhlý, jako blesk z jasné oblohy. Jen si představte, že se kapela po patnácti letech rozpadne uprostřed turné. Téměř ihned po této události však kytarista Stefano Ferrian a bubeník Federico dávají dohromady novou kapelu. Sestavu doplňují nejen o baskytaristu, který tedy zdaleka nemá kvality Marcella z PSYCHOFAGIST, ale hlavně i o zpěvačku Dalilu. Toto kvarteto se záhy na počátku roku 2014 zavírá ve studiu Den Records a nahrává materiál na desku „Atoma“.
Žánrová odbočka je více než citelná. Od technických grindcororvých experimentů, u kterých PSYCHOFAGIST se nebáli do sebe nasávat zatěžkaný sludge, math rock nebo i jazz, se nová kapela posunula do krajiny industriálu. Nečekejte však ale nic ve stylu MARILYN MANSONA. Ze SYK je velmi intenzivně cítit, z jaké scény pocházejí a stejný level extrému, jaký měli PSYCHOFAGIST, si naštěstí zachovali. Instrumentální složka si zachovává zálibu v lámaných rytmech, které ale zasazuje do průmyslové mašinerie disharmonických riffů smrdících vazelínou a železnými pilinami. Většinou bez nějakých přídavných efektů tak vytvářejí dokonalou iluzi nelítostného metalového stroje. A nad tím vším chaoticky létá lehce zbustrovaný křičený ženský vokál, který dokonává bestiální tíživou atmosféru.
Pokud znáte videoklip „Happiness is Slavery“ od NINE INCH NAILS, tak toto je naprosto přesné převedení jeho vizuálu do zvuku. Masochistická kulisa, při které kovové mašiny trhají živé tělo.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.